Ve čtvrtek brzy ráno se stalo něco, co ještě ve středu večer nikdo nepředpokládal. Rusko vojensky zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutala se tragédie s otevřeným koncem.

V situaci, kdy nevíme, co bude v pátek, lze jen zrekapitulovat dosavadní dění. Česká politická scéna je už zase zaskočena. Bylo to vidět na projevu prezidenta Miloše Zemana. Prohlásil, že Putin je blázen. Tím se dostal ve své diagnóze situace na úroveň Džamily Stehlíkové, ke které měl ještě nedávno určité výhrady.

Ve čtvrtek brzy ráno se stalo něco, co ještě ve středu večer nikdo nepředpokládal. Rusko vojensky zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutala se tragédie s otevřeným koncem. V situaci, kdy nevíme, co bude v pátek, lze jen zrekapitulovat dosavadní dění. Česká politická scéna je už zase zaskočena. Bylo to vidět na projevu prezidenta Miloše Zemana. Prohlásil, že Putin je blázen. Tím se dostal ve své diagnóze situace na úroveň Džamily Stehlíkové, ke které měl ještě nedávno určité výhrady. Proč sáhlo Rusko k akci, jejíž následky jsou nedozírné? Přesně tak jako naši přední politici, generálové a profesionální analytici, také my můžeme jen spekulovat. Rusko si patrně vyhodnotilo, že situace dospěla k bodu, který není příjemný ani těm, kdo rozhodují za Evropskou unii.

Když Ukrajina prohlásila, že nebude dodržovat dohody z Minska, mohlo to být Němcům i Francouzům poměrně jedno. Garantovali sice dodržování těchto dohod, jejich nerespektování je však nijak bezprostředně neohrožovalo. Když Ukrajina prohlásila, že za jakoukoliv cenu vstoupí do NATO, pořád to ještě nemuselo naše spojence vyvádět z klidu. Koneckonců oni mají poslední slovo v tom, kdo se členem NATO stane a kdo zůstane věčným čekatelem tak jako Turecko ve vztahu k Evropské unii.

Jakmile ale ukrajinské vedení prohlásilo, že si pořídí jaderné zbraně, muselo zejména bezjaderné Německo hodně zpozornět. Není dobré být ve spolku s někým, jehož kroky nemůžete předvídat a kdo může vyhrožovat zbraněmi, které vy sami nemáte. Nebylo by nelogické, pokud by si Rusko vyhodnotilo právě tento okamžik jako bod, kdy mu Ukrajina bude vydána na milost. A z vějíře postupů, které mělo na stole, sáhlo k tomu nejdrastičtějšímu.

Těžko se najde někdo, kdo by v tuto chvíli Rusko obhajoval. Udělalo něco, na co můžeme velice lehce doplatit úplně všichni. Položme si ale otázku, která by jinak zůstala u nás určitě nevyřčena. Co udělala naše vlastní země pro to, aby diplomacie přece jen na poslední chvíli odvrátila hrozbu masakrů a zabíjení? Co pro to udělal náš prezident, jeho premiér a jejich ministr zahraničních věcí? Ukrajině byly darovány útočné granáty (prezident doporučoval je raději Ukrajině prodat), premiér hrozil ještě před vypuknutím války těmi nejtvrdšími sankcemi vůči Rusku, ať udělá cokoliv, a ministr zahraničních věcí jel s veškerým svým vojenským šarmem ujišťovat jednu ze stran budoucí fronty o naší všestranné a ničím nepodmíněné podpoře. Bez ohledu na minské dohody, bez ohledu na riziko další destabilizace situace, bez ohledu na mávání hrozbou jaderných zbraní.

Ještě ve středu večer naše vláda tvrdila, že je připravena na jakoukoliv situaci včetně zastavení dodávek plynu a včetně masové migrace z Ukrajiny. Jako kdyby to všechno chtěla snad přivolat. Mráz běhá po zádech z toho, co všechno se může dít v 21. století. Mráz běhá po zádech při pomyšlení na to, které osoby a v jakém obsazení nás uklidňují svojí plnou připraveností na cokoliv.